Pepa Lábus a spol. ::: oficiální stránky

texty písní

Délka vteřiny Vzlétají ptáci Bezčasá a nehnutá Zrcadlo mistra Matyáše Morana

Délka vteřiny

Příchod světla ::: Neznámá místa ::: Předjaří ::: Samota ::: Stádo ::: Čtyřjediná ::: Závětří ::: Jen Měsíc ::: Délka vteřiny ::: Nevěsta ::: ::: na začátek :::

Příchod světla ::: nahoru :::

Přestaň se bavit s tou Polednicí,
vždyť víš, že má kočičí oči.
Má z tebe strach, navíc koledníci
svou řehtačkou k zbláznění točí.

Utichne jek, po ní slehne se zem.
Už zas budeš obědvat slzy.
Stačí se obléct a vrátit se sem,
s Klekánicí setkáš se brzy.

Ostatky Smrtky v nánosu na břehu tlejí.
Proutí a kvítí splétá tam čas do nadějí.
V místech, jež budí se ve vzpomínkách,
pár dní už se odívá jíva.

Varuje tiše, že město má práh,
kde vítr se v kopřivách kývá.
Večer se promění v dojemný kýč,
když plující tmou svítí břízy.

Bledule ženou tvé démony pryč,
zpět v obrazech na stěnách mizí.
Ostatky Smrtky v nánosu na břehu tlejí.
Proutí a kvítí splétá tam čas do nadějí.

Neznámá místa ::: nahoru :::

Mlhou se vznáší strach z neznámých míst,
nostalgie bloudí v podkrovích.
Dopsaná kniha, však nelze ji číst,
bílá stránka září jako sníh.

A mosty z provazů koleny houpají,
v propastech pod námi burácí řeka.
Pěšina u srázu blíží se k okraji,
za těmi horami otázka čeká na člověka.

Myšlenka sbírá svou zásobu sil.
(Vždy se všechno děje právě teď.)
Cítí tu tíhu, zda zasáhne cíl,
za ním je jen další silná zeď.

A mosty z provazů koleny houpají,
v propastech pod námi burácí řeka.
Pěšina u srázu blíží se k okraji,
za těmi horami otázka čeká na člověka.

Mlhou se vznáší strach z neznámých míst.
(Vždy se všechno děje právě teď.)
Dopsaná kniha, však nelze ji číst.
Za těmi horami otázka čeká na odpověď.

Mlhou se vznáší strach z neznámých míst.

Předjaří ::: nahoru :::

Na okna zoufale buší
kapky, jež u stromů nemají zastání.
Hluboko v ospalé duši
barevných pocitů hejno se prohání.

Procitnu, jen ať si plují.
Otevřu okna, ať kapky je naředí.
Přízraky ukryté v tújích
děsí se nebe, jež den barví do mědi.

V mracích se mihotá paprsek života.
Bezedná krajina stává se písní.
Vítr dnes přichází s parukou ze sazí.
V karafě od vína kapka se tísní.

Nestačíš chytit sen, v bodláčí mizí den.
Ještě nestačíš chytit sen, už v bodláčí mizí den.

V hlubinách pod hlínou duní
zvony a bouře jim radostně odpoví.
Vzývají stopy všech vůní.
Společnou explozí vyvřou pak ve křoví.

Roky se ve víru točí.
Květina tradičně přivítá motýla.
Tisíce bukových očí
budou nám upřeně hledět zas do týla.

V mracích se mihotá paprsek života.
Bezedná krajina stává se písní.
Vítr dnes přichází s parukou ze sazí.
V karafě od vína kapka se tísní.

Nestačíš chytit sen, v bodláčí mizí den.
Ještě nestačíš chytit sen, už v bodláčí mizí den.

Samota ::: nahoru :::

Nalézám u zdi hrách, když k ránu usínám.
Do stropu smutně zívá nedopitý gin.
Skutečnost potrhlá dál marně hledá rám.
Obrazy na stěnách, obrazy z pavučin.

Za okny bez záclon je nezakrytá noc.
Zatímco jiným končí, začíná mi sen.
Budík je připraven už hrát mi na pomoc,
Pokaždé stejný tón, pokaždé jiný den.

Korále navlečené, spojené dny vláknem dechu.
Až ho přetnou drápy času, snad je paměť uschová.
Dnešek už nedožene chvíle klidu s vůní mechu,
svět se hemží v hodokvasu, v oknech mizí nachová.

Hledám se po stěnách, když oči otvírám.
Ve dřezu voda ředí nedopitý gin.
Skutečnost potrhlá se proměnila v rám,
všude je na dosah, všude je z pavučin.

Stádo ::: nahoru :::

Stádo rádo mluví o bezpečí,
když už ho někdo hlídá.
V ovčíně to stále stejně bečí
a počasí se střídá.
Hlavní je, co si myslí lid,
ten přeci potřebuje klid.
Vždyť lepší, než si něco zasloužit,
je kolektivní bída.

Stádo kráčí za vším, co mu slíbíš
a paměť končí včera.
Hlavně nikdy nepřiznávat chyby,
tím vzniká nedůvěra.
Tak si hrdě zanotuj
po ránu: Kde domov můj.
Jen nezapomeň ještě vyvézt hnůj,
než brnkneš pro šoféra.

Ať první, či druhý,
jak čtvrtý, tak pátý
jen sluhou jsme sluhy,
vždy srazíme paty.

Ať hvězdy, či pruhy
vždy tesáme dláty
a děláme dluhy
a vzýváme dráty.

Čtyřjediná ::: nahoru :::

Nehnutě spíš, tak, jako poprvé.
Archetyp bílé. Přirovnání cti.
Zamrzlá číš, chlad vplouvá do krve.
Přichází chvíle, která rozboří zdi.

Probuzená burácíš koryty,
do sebe vnikáš ze všech stran a cest.
Každý tě zná, sdílí tvé pocity.
Z tebe vše vzniká, právě začíná kvést.

Kůže tvá z hlíny životem potí se.
Chmýří a chvění, vše, co může být.
Světla a stíny, kraslice na míse.
Znovu se měníš, nikdy nenajdeš klid.

V prvotní žár tvé bytí změněné
vysouší, pálí, zahání též chlad.
Postava z par, obličej z plamene.
Drolí se skály. Víno začíná zrát.

V podobu tvou vítr se proměnil,
chladíš své rány z uplynulých dnů.
Listy se rvou s tvou silou změnit cíl.
Jízlivé vrány zvou tě do říše snů.

Vodou jsi znovu, sněhem pak ve chvíli,
vzduch jsi i plamen, hlína nevinná.
Směješ se slovům dychtícím po cíli.
Čas měří kámen, dámo čtyřjediná.

Závětří ::: nahoru :::

Mladé bláto klouže
jako zmoklé zábradlí.
Křivolaké louže
se nám v očích zrcadlí.

Krouží,
deštěm zmítá
vítr v loužích,
šelma lítá.

Hladová noc čeká,
až déšť slova rozpustí.
Zdivočelá řeka
honí vlny do ústí.

Krouží,
deštěm zmítá
vítr v loužích,
šelma lítá.

Vítr zvony nepřekřičí.
Tma se proti Slunci tyčí.
Nebe klesá do jehličí spát.

Tmou se plíží ráno,
už je cítit v povětří.
Vše je dokonáno,
vítr číhá v závětří.

Krouží,
deštěm zmítá
vítr v loužích,
šelma lítá.

Vítr zvony nepřekřičí.
Tma se proti Slunci tyčí.
Nebe klesá do jehličí spát.

Jen Měsíc ::: nahoru :::

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.
Jen Měsíc ví, kdo už tu jednou byl.
Když se čas kácí, létají chvíle,
náhle tak prázdné, ztracené.

Cesta se ztrácí, přesto cíl mizí,
možná ho nelze dosáhnout.
Jen Měsíc ví, zda už tu jednou byl.
Není co ztratit, i zlato ryzí
je pouhým zlomkem našich pout.

Zavřít jen oči, ať rozum vidí
myšlenky, které tvoří chór.
Jen Měsíc ví, že už tu jednou byl.
Stále se točí v zástupech lidí
hledících tajně za obzor.

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.
Jen Měsíc ví, kdo už tu jednou byl.
Když se čas kácí, létají chvíle,
náhle tak prázdné, ztracené.

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.

Délka vteřiny ::: nahoru :::

Včera večer někdo nepřišel.
Kdo to byl? Jak vlastně vypadal?
Myslí přešel jako hejno včel.
Stíny chvil pamětí plují dál.

Paměť slábne, děje míjejí.
Kdo ví kam? Kde vlastně vznikají?
Není snadné sejít z kolejí,
zavřít krám, odejít potají.

Úžas mění délku vteřiny,
když se kola náhle zastaví.
Vůně tlení, sena, zvěřiny.
Soumrak volá rosu do trávy.

Někdo přišel, někdo odchází.
Kdo je ten, který má v mysli stát?
Ze tmy tiše vzejdou obrazy.
Přijde den, převezme majestát.

Úžas mění délku vteřiny,
když se kola náhle zastaví.
Světlo denní číhá za stíny.
Rozbřesk volá rosu do trávy.

Nevěsta ::: nahoru :::

Když přišel čas, byla nevěstou,
běžel cestou bílý koník pro kočár.
Nechala nás s píšťalkou dětskou
v peci hvízdat, dveře hlídat dokořán.

Suché listí v kruzích tančí zahradou,
bosí lidé táhnou polem, víří prach.
A měsíc v brázdě roste s hlavou krvavou.
Bosí hosté, proč jste přišli na náš práh?

Dlouhé vlny stále myjí pobřeží
a těžké stíny ptáků mlčí na věžích,
jak dnešní viny za dny včerejší.
A tak vzdálený je tvůj dětský věk.

Nad strmý sráz se měsíc náhle zhoup‘
a s ním mráz do bílých korun jabloní.
Sváteční čas, chvějivý jisker sloup,
stíny lidí, stopy, bílé záclony.

Mávejte klobouky, ať pentle zdobí sad,
je to tak, vítr cestu předhání.
Poběží přes louky a škvírou těžkých vrat
z bílých dlaní závoj za ním bude vlát.

A dlouhé vlny stále myjí pobřeží
a těžké stíny ptáků mlčí na věžích,
jak dnešní viny za dny včerejší.
A tak vzdálený je tvůj dětský věk.

Vzlétají ptáci

Bludiště ::: Jen měsíc ::: Podzimní bouře ::: Vřeteno ::: Zatmění ::: Pálení klestí ::: Srpnová neděle ::: Ve vánku ::: V tekutém ohni ::: Skalní chrám ::: Probouzení :::

::: na začátek :::

Bludiště ::: nahoru :::

Myšlenky tisíckrát nevyřčené
dusí se nad námi v tuhnoucím tichu.
Veletok začíná u pramene,
zápasí s vlnami bez oddychu.

Až se noc roztříští o Kančí pohoří,
myšlenkám v bludištích svíce se rozhoří.
Najdou už cestu ven, nebo se ušlapou?
Zbyde den jako den se stejnou atrapou
klidného dne?

Ty už se procházíš dalekým snem.
Já tančím po kraji, myšlenky víří.
Ztracená spojení už nenajdem.
V podkroví vstávají netopýři.

Až se noc roztříští o Kančí pohoří,
myšlenkám v bludištích svíce se rozhoří.
Nevyjde vždycky všem všechno, či obojí.
Bludiště s bludištěm leckdy se propojí.
Často však ne.

Až se noc roztříští o Kančí pohoří,
myšlenkám v bludištích svíce se rozhoří.
Často však ne.

Jen měsíc ::: nahoru :::

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.
Jen Měsíc ví, kdo už tu jednou byl.
Když se čas kácí, létají chvíle, 
náhle tak prázdné, ztracené.

Cesta se krátí, přesto cíl mizí,
možná ho nelze dosáhnout.
Jen Měsíc ví, zda už tu jednou byl.
Není co ztratit, i zlato ryzí
je pouhým zlomkem našich pout.

Zavřít jen oči, ať rozum vidí
myšlenky, které tvoří chór.
Jen Měsíc ví, že už tu jednou byl.
Stále se točí v zástupech lidí
hledících tajně za obzor.

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.
Jen Měsíc ví, kdo už tu jednou byl.
Když se čas kácí, létají chvíle, 
náhle tak prázdné, ztracené.

Vzlétají ptáci v plné své síle,
hejno je oblak z kamene.

Podzimní bouře ::: nahoru :::

Pod kruhy z kamenů minulost zakopaná
míhá se za očima, míhá se za očima.
Ke vzteku plamenům pes noci hledá pána,
čeká se stará zima, čeká se stará zima.

Paprsky studené, z lesů se opar krade,
Země svůj spánek vítá, Země svůj spánek vítá.
Tesaná z kamene, v kopcích nad vinohradem
spí soška Svantovíta, spí soška Svantovíta.

Dávná pěšina závějemi.
Odkud a kam? Odkud a kam?
Dávná spojnice mezi všemi,
které už znám, které už znám.

Ježí se kocouři, v tichu se topí hlasy,
už je to zase tady, už je to zase tady.
Z lesů jde za bouří cosi, co občas asi
chodí až do zahrady, chodí až do zahrady.

Dávná pěšina mezi všemi, 
které už znám, které už znám,
září, jde napříč nadějemi
a končí tam, kde vzniká klam.

Vřeteno ::: nahoru :::

V knotu jsme spojení jak zrnka v kameni,
poslušně vteřina k vteřině lehá.
Splývají do sebe, do dálky, za nebe.
Knotem se prolíná zloba a něha.

Vteřina hoření s vteřinou čekání
na oheň, na vánek, který ho zhasí,
spojí se v plameni, který se naklání.
V předivu hádanek zmírají hlasy.

V plamíncích na svíčkách zubatá kmotřička
vteřiny počítá do konce knotu.
Plamen je nestálý. Spálí, či nespálí?
Svíce je odlitá ze životů.

Svatební košile, rubáš a úsilí,
vteřina, století, tisíciletí.
Na věky do cíle, v kterém se zrodily,
prostorem v objetí vteřiny letí.

Úlomky vřetena, které se otáčí –
okamžik, vteřina, vesmír a kdo ví?
Chvíle je hnětená ze snů a bodláčí.
Knot koncem začíná, sytí se slovy.

V plamíncích na svíčkách zubatá kmotřička
vteřiny počítá do konce knotu.
Plamen je nestálý. Spálí, či nespálí?
Svíce je odlitá ze životů.

V knotu jsme spojení jak zrnka v kameni,
poslušně vteřina k vteřině lehá.
Splývají do sebe, do dálky, za nebe.
Knotem se prolíná zloba a něha.

Zatmění ::: nahoru :::

Vlak protnul úzkost na úbočí,
utichá dunění a svět se tichem plní.
Tajemný pramen pod obočím,
pravěká znamení nám klestí cestu trním.

Úryvek noci vyděsil den,
utichá dunění a svět se tichem plní.
Sousoší všeho těch pár chvil jen,
pravěká znamení nám klestí cestu trním.

Stíne, klidně zuř v klíně starých lip,
vždyť vždy může být hůř, vždy může být líp.
Větře, zahrej tuš, ať země zaburácí.
Procitne snad už. Nás o tom zpraví ptáci.

Světlohra stínů cloní vjemy,
utichá dunění a svět se tichem plní.
Bezradná tíseň váže zemi,
pravěká znamení nám klestí cestu trním.

Stíne, klidně zuř v klíně starých lip,
vždyť vždy může být hůř, vždy může být líp.
Větře, zahraj tuš, ať země zaburácí.
Procitne snad už. Nás o tom zpraví ptáci.

Stíny jdou zpátky, všechno se mění.
Vrácený kroků hlas a ticho se jím plní.
Rozkvetlá duše teď po zatmění
vzbuzeným ptákům zas už v polích sype zrní.

Pálení klestí ::: nahoru :::

Ztracené písně se pokradmu plíží
tam, kde byl před chvílí strojený klid.
Splašené klisně ty útěky mřížím
daly chuť žít.

Na patře škrábe vzduch s příchutí kouře
z ohňů, jež vznikají na pasekách.
Mrazení slabé – to příchozí bouře
přináší strach.

Jen nesejít z cesty. Rozpoznat správně znamení,
která ji značí. Nezabloudit mezi kořeny.
Smůla a štěstí párkrát si role vymění.
Smíchem až k pláči potácí se rozum ztracený,
už pálí se klestí.

Pramen se ztratí vždy ve spárech řeky
čisté, či špinavé, rozbouřené.
V bezpečí slatin se skrývají věky
u pramene. 

Staví se mosty, co majáky duše
plující hladinou, za sebou svět.
Příběh je prostý a jak výstřel z kuše 
nevratný zpět.

Jen nesejít z cesty. Rozpoznat správně znamení,
která ji značí. Nezabloudit mezi kořeny.
Smůla a štěstí párkrát si role vymění.
Smíchem až k pláči potácí se rozum ztracený,
už pálí se klestí.

Ztracené písně se pokradmu plíží
tam, kde byl před chvílí strojený klid.
Splašené klisně ty útěky mřížím
daly chuť žít.

Srpnová neděle ::: nahoru :::

Cár kouře se kroutí 
zápražím,
když už jen uhlíky žhnou.
Sen přes židli z proutí
doráží 
pomalu na konečnou.

Tma má
vlčí
oči.
Tlama
vrčí 
škvírou za dnem.
Voda
hasí
dřevo.
Škoda,
asi
neomládnem.

Řeč zarezlá spaním
vyráží
prvotní zoufalý tón.
Den zavelí dlaním,
nádraží
už čeká na telefon.

Tma má
vlčí
oči.
Tlama
vrčí 
škvírou za dnem.
Voda
hasí
dřevo.
Škoda,
asi
neomládnem.

Ztracený den a ztracená noc.
Není to jen, vždyť bylo jich moc.
Tenkrát je pryč. Mám přes křik se smát?
A pro každý prožitý kýč těšit se na listopad?

Cár mlhy se kroutí 
zápražím,
když hvězdy posvátně žhnou.
Vlak nedělní rmoutí,
doráží 
pomalu na konečnou.

Ztracený den a ztracená noc.
Není to jen, vždyť bylo jich moc.
Tenkrát je pryč. Mám přes křik se smát?
A pro každý prožitý kýč těšit se na listopad?

Ve vánku ::: nahoru :::

Kouzelnou studánku ztracenou z báje
stmívání ochrání, cesty se zlomí.
K nápěvu ve vánku s příchutí kraje
zpívá čas druhý hlas nevědomí.

Mlha se vkrádá pod vraty do stavení,
lampa už zhasíná, zvuky mizí ze světnice.
Pod víčka padá chviličku po setmění
zářící pěšina, pramen vlasů z vlasatice.

Zahradní branku ztékají stíny, 
když lesy je do kraje vyhánějí.
Ke zpěvu vánku s příchutí hlíny
zpívá čas druhý hlas o naději.

Mlha se vkrádá pod vraty do stavení,
lampa už zhasíná, zvuky mizí ze světnice.
Pod víčka padá chviličku po setmění
zářící pěšina, pramen vlasů z vlasatice.

Potichu ve spánku ztrácí se brána,
na chvíli skončily vzpomínky let.
Zahalen do vánku s příchutí rána
tančí čas kolem nás přes úsvit zpět.

V tekutém ohni ::: nahoru :::

V tekutém ohni nebe se topí, 
světlo se před stíny plahočí domů.
Alespoň ve hvězdách zanechá stopy,
vzpomínky v křišťálu na větvích stromů.

V tekutém ohni nebe se topí,
barvy se stékají v jezero citů.
Rozum už zahodil zlámané kopí,
čeká ho bloudění až do úsvitu.

Davadéj, všechny oči jsou ve střehu,
héj, z kopců jaro se valí,
davadéj, sbírá krystalky ze sněhu,
ten ale ještě je vytrvalý.
Davadéj, všechny oči jsou na lovu,
héj, z kopců jaro se řítí,
davadéj, bílý kůň ztratil podkovu,
ještě nás čeká čas krupobití.

V tekutém ohni nebe se taví,
veškeré děje se ve výhni slily.
Hlínou se proplétá tušení trávy
s čekáním na dotek životní síly.

V tekutém ohni nebe se taví,
v přístavech nad námi čekají prámy.
Čas pluje společně s tokem té lávy,
tak nastupuj, honem, vždyť nejsme tu sami.

Davadéj, všechny oči jsou ve střehu,
héj, z kopců jaro se valí,
davadéj, sbírá krystalky ze sněhu,
ten ale ještě je vytrvalý.
Davadéj, všechny oči jsou na lovu,
héj, z kopců jaro se řítí,
davadéj, bílý kůň ztratil podkovu,
ještě nás čeká čas krupobití.

Skalní chrám ::: nahoru :::

Nekonečná tma, jen černý
potok v jejím nitru svítí.
Strach se schoval pod lucerny,
z váziček ční luční kvítí.

Čtyři stěny, jedna střecha,
křehké je to naše žití.
Světlo proti stínu spěchá,
stín se nikdy nerozsvítí.

A cesta za horami nikdy nekončí ani nezačíná.
Vrací se tam, směřuje sem.
Bezvěkou vůni slámy vždy když osvěží trpká příchuť vína,
pak skalní chrám zní paprskem
měsíčním.

Vítr tančí skulinami
s písní starší, nežli skály.
Tma se svíjí mezi trámy,
světlo její ostny pálí.

Stěny škrtí, střecha tíží,
duše není k udržení.
Rozpíná se z říše mříží,
když se bdění v přízrak mění.

A cesta za horami nikdy nekončí ani nezačíná.
Vrací se tam, směřuje sem.
Bezvěkou vůni slámy vždy když osvěží trpká příchuť vína,
pak skalní chrám zní paprskem
měsíčním.

Probouzení ::: nahoru :::

Všechno se spouští, už polevil mráz.
Ukrytý v houští se probouzí čas.
Se zemí splyne, už čeká ho klín,
pak prolne vínem až do ostružin.
Zrní zas promění v obilné klasy,
zrozenou zelení znovu se hlásí.

Hledání poznání, co je před námi,
co bylo před námi.
Hledání poznání, co je před námi,
co bude po nás. Hledání poznání.

Když zima začne, jde se zemí spát,
sny má však lačné a zní kolovrat.
Navěky stejné to předivo pout.
Můžeme s hejnem jen v tišinách plout.
Právě čas procitá, závěje sklízí,
naplní koryta, rozvlní břízy.

Hledání poznání, co je před námi,
co bylo před námi.
Hledání poznání, co je před námi,
co bude po nás. Hledání poznání.

Zároveň plodí i zastaví let,
na černé lodi jde přes mýty vpřed.
Jako všem stromům nám zvětšuje kruh.
Snad kvůli tomu je čas temný bůh.
Ukrývá pod zemí úlomky zdiva,
myšlenky oněmí, nám jenom zbývá.

Hledání poznání, co je před námi,
co bylo před námi.
Hledání poznání, co je před námi,
co bude po nás. Hledání poznání.

Bezčasá a nehnutá

Přichází ::: Noc na konci října ::: Duben ::: V obsidiánu ::: Druhá strana ::: Štěstí s Bídou ::: Čekání na déšť ::: Rozcestí ::: Uzamčená brána ::: Měsíční most ::: Bezčasá a nehnutá :::

::: na začátek :::

Přichází ::: nahoru :::

Za nocí ze tmy přichází,
s plameny z krbu se mihotá na stěnách,
vlasy má černé od sazí,
brání se dotekům, vždycky je na dosah.

Tajemná, bezejmenná,
přesto tisíce jmen má,
každý některé zná.

Někdy jen zaskřípe ve schodech,
jindy zas při bouřkách burácí v komíně.
Povědomá, až se tají dech,
za stíny ukrytá pohanská bohyně.

Tajemná, bezejmenná,
přesto tisíce jmen má,
každý některé zná.

Před denní můrou ochrání,
přináší vzpomínky starší než lidský svět.
Namísto zvonku klekání,
vstupuje s tím, že dnes není tu naposled.

Tajemná, bezejmenná,
přesto tisíce jmen má,
každý některé zná.

Než sny se ztratí v temnotách,
potichu odchází, pocit však zůstává,
spolu s ním zvláštní denní strach.
Kdo nás to navštívil? Paměť je děravá.

Tajemná, bezejmenná,
přesto tisíce jmen má,
každý některé zná.

Noc na konci října ::: nahoru :::

Zas nás noc obléká do šatů z ticha,
svět jemně obalí v safírovém těstě,
ze zvuků zdaleka přeludy míchá,
táhne nás pod skály po zarostlé cestě.

Vede přes pustý sad až k čarovnému býlí,
jež chrání před přízraky a před zhoubnou mocí.
Když už ne napořád, tak aspoň každou chvíli,
ať víme, že zázraky dějí se jen v noci,

která nad městy zápasí s nebem barvy plamene,
nad ránem dokola vždy s kohouty se hádá.
Hádáme, kdy asi čas noc do skal zažene,
zda ji tam povolá, když k ránu mlha padá.

Když stromy šeptají a pařezy svítí,
loučí se s větvovím budoucí chvojí.
Co kráčí po kraji pod hvězdnou sítí,
nikdy se nedoví ten, kdo se tmy bojí.

Barvy se přetaví v čerstvé skvrny z palety,
až přijde minuta, kdy se mlha zvedne.
Sny zavřeme do hlavy, posbíráme konfety.
V jeskyních svinutá přečkává noc ve dne.

Nad městy zápasí s nebem barvy plamene,
nad ránem dokola vždy s kohouty se hádá.
Hádáme, kdy asi čas noc do skal zažene,
zda ji tam povolá, když k ránu mlha padá.

Duben ::: nahoru :::

Po nebi plují obrazy,
obrysy stlačené hudbou těch zvonů,
která nás po nocích provází
vždy, když se vracíme odněkud domů.

Mlhavé představy o blatech,
kde žije pes, kterému září oči,
raději zamkneme v kabátech,
než na nás odněkud zaútočí.

Javory čekají na listí
a my jen čekáme na vzácnou chvíli,
kdy bludný kořen znejistí
a pak nás dovede zmateně k cíli.

K čemu ten strach, že na kopcích straší?
Nač se bát? Vždyť už krátí se noci.
Za chvíli první list vyraší.
Sluneční člun vozí nás po potocích.

Až najdem tajné přístavy,
vzpomínky smíchají se se skořicí
jak léta s vínem z Moravy.
A my budem jak tenkrát mít pod čepicí,
a my budem jak loni mít pod čepicí.

Javory čekají na listí
a my jen čekáme na vzácnou chvíli,
kdy bludný kořen znejistí
a pak nás dovede zmateně k cíli.

V obsidiánu ::: nahoru :::

Ohraná písnička tlačí nám na víčka
uprostřed hovoru.
Své city bez tváří lovíme v polštářích,
dolů a nahoru.
Večer jde na váhy s úlomky povahy,
země se naklání.
V co se nám promění chvilkové souznění,
až přijde svítání?

Jsme noční chlad a denní láva.
Co udělat, když poprchává
slaný déšť, který ničí její žár?
Kdo z nás zakalí želízko z ohně
a z povzdálí zjistí, jak shodně
noc i den se pak drápou na stožár?

Od zimy do léta plamen se proplétá
ledovou nadějí.
V sekundě splynutí strneme nehnutí,
hory se zachvějí.
Jak domy z kamene navěky pohřbené
v závějích břečťanu
po celá staletí zůstanem zakletí
do obsidiánu.

Jsme noční chlad a denní láva.
Co udělat, když poprchává
slaný déšť, který ničí její žár?
Kdo z nás zakalí želízko z ohně
a z povzdálí zjistí, jak shodně
noc i den se pak drápou na stožár?

Druhá strana ::: nahoru :::

Dívej se na druhou stranu,
když Atlantidy mizí v oceánu.
Snaha mívá dvojsečné ostří, hej,
radši kočkám drápky ostříhej.

Dívej se na druhou stranu,
když vysychá ta smutná kapka v džbánu.
Z pravé se náhle stane levá, hej,
zavřít oči radši neváhej.

Skutečnost na druhé straně
vypadá zcela odevzdaně,
vždyť každý vytýčený velký cíl
čas už milosrdně odplavil.

Nic už se nevrátí, všude v polích samý kříž,
trpí závratí, kdo všechno zkoumá blíž,
pravda je jako lež a lež jako mříž,
když oči neotevřeš, možná porozumíš.

Stačí jen odvrátit hlavu,
když přilétá sem cizí pohled z davu.
Ze slunce dál naděje sněží, jé,
snad i lidské teplo přežije.

Stačí jen odvrátit hlavu,
když karty mizí tajně do rukávů,
a popřemýšlet o té straně, která je
bližší přímé cestě do ráje.

Příběhy tam z druhé strany
potvrdí, že jsou rozehrány
partie v pokeru mezi každou z chvil
od doby, kdy se člověk objevil.

Nic už se nevrátí, všude v polích samý kříž,
trpí závratí, kdo všechno zkoumá blíž,
pravda je jako lež a lež jako mříž,
když oči neotevřeš, snad jednou porozumíš.

Dívej se na druhou stranu.

Štěstí s Bídou ::: nahoru :::

(hudba a text: Lubomír Nohavica)

Potkalo Štěstí se po cestě s Bídou, Bídou
Družičky na svatbu nevěstě přijdou tam
Dostanou víno i koláče Štěstí s Bídou
Nevěstě z nich bude do pláče, až přijdou tam

Glory, Glory Haleluja Glory

V kostele před Bohem poklekli - štěstí s bídou
Prstýnky navzájem navlékli, už jsou tam
Po roce chovali děťátko - štěstí s bídou
Hřebec měl otěže nakrátko, ale nebyl sám

Glory, Glory Haleluja Glory

Tak žili společně pro lásku - štěstí s bídou
Kdybyste kladli si otázku: Přijdou i k nám?
Sudičky tři život provází - Štěstí s Bídou
Láska se uprostřed nachází

Glory, Glory Haleluja Glory

Čekání na déšť ::: nahoru :::

Ve zvířeném prachu těžko se dýchá,
pro potřeby strachu noc byla tichá.
Slibování deště splněno však není
a krysy pořád ještě hryžou do vedení.

Paměť tone v loji, končí posvícení,
po vítězném boji přišlo probuzení.
Povedenou scénku splatili nám senem,
z louže už jsme venku, pod okap se ženem.

Na mozkové kůře azbukou je psáno,
že vždy může být hůře nežli každé ráno.
Úplně zle není, mírné slunce svítí,
jenže místo mrholení může přijít krupobití.

Rozcestí ::: nahoru :::

Podivné křižovatky rozešlých starých cest
občas nás vrací zpátky, což může hlavu splést.
S časem se něco stalo, deset let je hned málo.
Nemysli na bolest.

Na stromech nad pasekou válí se řídký dým.
Břehy se bortí řekou, vyřčeným tajemstvím.
Když jsme tu takhle znova, těžko se volí slova,
má milá, to já vím.

Příběhy se proplétají, uzel je složitý,
čas však nikdo neustájí. Dál tluče kopyty.

Šustí nám pod nohama ještěrčí tajný spěch.
Vzpomínka gardedáma zrychluje tep i dech,
minulost míčky vrací. Vždycky dá velkou práci
přemýšlet o lidech.

Bouřka se táhne s námi ovzduší na pomoc,
dnes blesky nad horami rozštípou letní noc,
zchladí nás kapky deště. Povídej chvilku ještě,
vždyť času není moc.

Příběhy se proplétají, uzel je složitý,
čas však nikdo neustájí. Dál tluče kopyty.

Doteky hojí šrámy. Co bylo? Ďas to vem!
Létáme pod hvězdami nad nočním Trutnovem.
Jako ty i já čekám, až cesty hnou se někam,
že snad nás vrátí sem.

Příběhy se proplétají, uzel je složitý,
čas však nikdo neustájí. Dál tluče kopyty.

Uzamčená brána ::: nahoru :::

Byla jsi mízou ukrytou v kořenech,
já stromy kácel jak blázen, lovil tě mrazem.
Život ti vrátil pokaždé zas můj dech,
v krůpějích z pařezů pak jsi stékala na zem.

Byla jsi zkroceným vládcem sokolů,
já jako stoletý ptáčník umíral slastí.
Drobky a popel sfoukli jsme ze stolu,
ve vzduchoprázdnu srdce se stávalo pastí.

Jen odolat útokům orlů a mraků,
navštívit hrad uzamčenou bránou,
jen odolat bludičkám i po soumraku,
pak bude snad všechno překonáno.

Ať už jsi byla tisíckrát čímkoli,
trofeje z lovů mi v představách plnily stěny.
Od smůly lepkavé pírko sokolí
pamětí dál poletuje i přes všechny změny.

Jen odolat útokům orlů a mraků,
navštívit hrad uzamčenou bránou,
jen odolat bludičkám i po soumraku,
pak bude snad všechno překonáno.

Měsíční most ::: nahoru :::

Hloubka lesa tlačí na ztemnělá stavení,
měsíc tvoří z mraků pavučiny.
Můry v květináčích světlem probral ze snění,
vplétá do zázraků naše stíny.

Na loukách se zhmotňují představy vznešené.
Říkali jim víly, když ještě měli jména
pro obrazy ve slujích, reliéfy v kamenech,
pro stopy té síly, co je ve snech uzamčená
a v mlhách přízemních.

A mosty dělí řeky na úseky,
staré lávky potoky taky.
Kdo zjistil smysl dálky, když začly věky?
Snad kdo první sledoval ptáky.

Měsíc navždy stejný, úplněk, ten starý most,
nejstarší a věčný, propojuje
pod ptačími hejny naše sny a minulost.
Ve dne neskutečný, v noci tu je.

Přichází, než začne den, představy vznešené.
Říkali jim víly, když ještě měli jména
pro vše, co nám zbylo jen vytesáno v kamenech.
Kolébka té síly je ve snech uzamčená
a v mlhách přízemních.

A měsíc dělí věky na úseky,
staré lávky potoky taky.
Kdo zjistil smysl dálky v toku řeky?
Snad kdo první sledoval ptáky.

Bezčasá a nehnutá ::: nahoru :::

Přízračnými majáky kostelních věží
zjevuje se chvíle, kdy ručičky se překrývají.
Co strnulo nad mraky, to v lesích běží,
v jejich tajné síle čas mizí do bájí.

Stesky a záblesky, jiskřící hladina,
paměť se ošívá povědomou bázní.
Stesky a záblesky, vždy něco začíná,
kůra je šedivá, píšťala zní.

Bezčasá a nehnutá vždy trvá věky
chvíle, kterou střeží ten starý bůh s jelení hlavou.
Ta panenská minuta jak pramínek řeky.
Další potom z věží už spolu uplavou.

Stesky a záblesky, jiskřící hladina,
hnulo se závaží, začne zas další den.
Stesky a záblesky, už cvaklo v hodinách,
ručička vyráží. Paměť nebo sen?

Zrcadlo mistra Matyáše

Tání :: Když padá hvězda :: Turistická :: Podvečer :: Menuet :: Píšťalky :: Ukolébavka :: Kdo za to může? :: Svítání :: Vzpomínka na Andersena :: Zrcadlo mistra Matyáše :: Koloběh ::

::: na začátek :::

Tání ::: nahoru :::

Slunce skrz mraky očima chrliče
maluje znaky do prachu na oknech.
Proč nespouštíš oči z přívěšku na klíče?
Trochu se točí hlava, když dojde dech.
Potoky valí se z hor a slova mění se v bláto.
Podívej se za obzor, vždyť přes kopce přetéká zlato.

Deus ex machina ve sklence od vína
ústa ti otvírá.
Svět nám u nohou leží, plochý či kulatý,
na tom teď nezáleží.

Snad máme to za pár, vždyť je nám skoro milion,
tak zajdi za bar a pusť starý Jethro Tull.
Jen ulom čudlík, ať uletí amplion,
když už ten uhlík v kapse nám dodoutnal.
Každý tu jsme jako sám, když city jak závěje tají.
Nejdeme sem ani tam, jen hledáme, co můžem najít.

Deus ex machina ve sklence od vína
ústa ti otvírá.
Svět nám u nohou leží, plochý či kulatý,
na tom teď nezáleží.

Cesta se úží v průsmyku pohledů.
Pár galských růží jsem zasadil do sněhu.
Možná až voda se oprostí od ledu,
ke stolku dodá vzpomínky na něhu.
Z kopců se potoky valí a slova mění se v bláto.
Jsme tam, kde jsme sedávali, a už jen to teď stojí za to.

Když padá hvězda ::: nahoru :::

Hvězda se válela v trávě,
ve tmě po ní zbyla díra.
Navzdor své nebeské slávě
teď poslední síly si sbírá.

Hvězda se válela v trávě,
trošku se potloukla asi.
Hledá teď v krůpějích rosy
střípky své bývalé krásy.

Ty střípky už dokupy nedáš,
a jestli všechny popadají,
potom je marné je hledat
a výšky prázdné se zdají.

Plní si teď někdo přání,
když viděl ji, jak padá dolů,
anebo se jako já sklání
nad deskou psacího stolu?

To pro nás prý padají ze tmy,
aby nám plnily přání.
Modřiny a záblesk letmý.
Zbyde jen hvězdný prach v dlani.

Ty střípky už dokupy nedáš,
a jestli všechny popadají,
potom je marné je hledat
a výšky prázdné se zdají.

Dvě hvězdy se válejí v trávě,
vystrčit hlavy se bojí.
Přání se nám plní právě
a hvězdy si své rány hojí.

Tři hvězdy se válejí v trávě...

Turistická ::: nahoru :::

Sraz je vždy v šest ráno u vlaku
mezi čekárnou a bufítkem.
Poznáš nás podle ruksaků
a podle čepiček se štítkem.

Jet každý smíš s námi dál a dál,
vynésti své srdce nad oblaka.
Náš statný vedoucí Joe Pardál
vychová pak z tebe zálesáka.

Letci se smějí z jabloní
a my jsme si vyšlápli s Joe Pardálem.
Holky se prohání na koních
a my tlučem do země sandálem.

Na loukách na kopcích ženci žnou
a my jsme šťastní a veselí.
Zpíváme písničku posměšnou
na všechny lenochy v postelích.

Dokola z krajiny kopce ční,
žáby nám zpívají z žabinců,
kynou nám havíři srdeční,
lezouce zmateně z krtinců.

Letci se smějí z jabloní
a my jsme si vyšlápli s Joe Pardálem.
Holky se prohání na koních
a my tlučem do země sandálem.

Přes týden potom v klubovně
stavíme si hrady z kaštanů.
Až si je schválíme u ohně,
vezmem si je s sebou do stanů.

Ať se pak nikdo nediví,
že máme duši tak čistou.
Už tě nebaví život šedivý?
Přijď ráno v šest, staň se turistou.

Holky se budou smát z jabloní,
vyšlápni s námi a s Joe Pardálem.
Přidaj se k nám letci na koních
a tlouct budem společně sandálem.

Podvečer ::: nahoru :::

(věnováno rodné hroudě)

Už se stmívá, Trutnove, zavři muší oči paneláků,
už se stmívá, Trutnove, chrlí ohně chřtány draků,
starosvětští bohové hladí střechy z cárů mraků,
probouzí se pod krovem černé oči snů.

Nebeský kalamář přeteče záhy,
zatím jen kaňky kapou do ulic.
Dopravní kancelář od Mléčné dráhy
pak stáhne šraňky a vyjde půlměsíc.

Už se stmívá nad krajem, noc připlouvá vzducholodí,
už se smráká nad krajem, až havran z nebe prsten shodí,
boj se spánkem prohrajem, stanou se z nás lunochodi.
Dojdem cestou, která rovná je do náruče dnů.

Nebeský kalamář přeteče záhy,
zatím jen kaňky kapou do ulic.
Dopravní kancelář od Mléčné dráhy
pak stáhne šraňky a vyjde půlměsíc.

Menuet ::: nahoru :::

Pukalo srdíčko, hořela tráva,
ve spadlém závoji zahynul strach.
Spraví se písničkou bolavá hlava,
rána se zahojí, však z trávy zbyl prach.

Počítáš vrásky, cos neměla večer,
a po tvářích teče ti v slzách prošlej sen.
S pachutí lásky ta chuť po ovoci,
cos trhala v noci, tě žene z ráje ven.

Hořelo srdíčko, pukala skála,
ze tmy se vynořil strach s bílou holí.
Ta noc chřestí rolničkou, jíž ses tak bála.
Když srdce dohoří, skála se drolí.

Nesměj se tomu , ty dospělý dítě,
když pláčeš skrytě a nemáš mi co říct.
Vrátíš se domů a zpocený ráno
s bolavou ránou si můžeš v klidu svlíct.

Po tobě zbyde mi zpuchřelá skála,
s ní tráva spálená, mez vyschlá jak troud,
v popelu na zemi jablíčka zralá.
Chápu, co znamená zapomenout.

Píšťalky ::: nahoru :::

(věnováno Karlu Havlíčkovi Borovskému)

Otevřte uši a slyšte, co zpívají
píšťalky nezbedné a lidé, kterým slouží.
Šeptandy z éteru šimraly potají,
teď v nápěv se změnily, co kolem duší krouží.

Legenda třaslavá myšlenky svazuje.
Píšťala vyhrává, vyzrazuje.

Královské dekorum s velkýma ušima
lidičky pobaví, však odstup se ztrácí.
Král, nebo králík? Lidi to zajímá.
Tlaky a protitlak a vrby se kácí.

Snad kácet vrby, snad hnát tygry do arén,
snad lámat píšťaly a muzikanty stínat.
Kdo vrbu zasadil, či kdo do ní hučel jen,
či kdo tloukl píšťaly, či kdo je učil zpívat? Jéžišmarjá!!!

Legenda třaslavá myšlenky svazuje.
Píšťala vyhrává, vyzrazuje.

Jízliví rarášci rajtují v kotrbě.
Flétnám snad dojde dech, či přefouknou se spíše.
Někdo už namluvil diktafon ve vrbě
a človíček za stromem všechno si píše.

Ukolébavka ::: nahoru :::

Zapálená svíce klíží naše oči.
Svícnem rozhrň mraky, ať je zítra jasný den.
Až stopy půlměsíce zapadnou nám pod obočí,
zapadneme taky jako slunce do duchen.

Usneme zlehka a splíny se ztratí,
vždyť noc je zas křehká jak stíny na souvrati.

Měkké stíny věží na zem právě šláply,
vánek větve hýčká, kroky cesty konejší.
Aleje lamp už střeží cherubíni z lesních kaplí,
tak už zavři víčka, ráno budem chytřejší.

Usneme zlehka a splíny se ztratí,
vždyť noc je zas křehká jak stíny na souvrati.

Až nám slunce skočí do švů na polštáři,
žádné chmury dnešní nebudem už dávno znát.
Tma se svalí po úbočí, zmizí stránka v kalendáři,
pod rozkvetlou třešní může vzniknout nový sad.

Usneme zlehka a splíny se ztratí,
vždyť noc je zas křehká jak stíny na souvrati.

Kdo za to může? ::: nahoru :::

Jejdanánku, kde jsme to skončili?
Ptáme se, chytří jsme jak hejno hus.
Na kahánku slzy krokodýlí.
Kdo za to může? Prý asi Rus.

Jednooký králi, zamávej nám
žezlem z hadích ocásků.
Ve stoupě se válí k zármutku dam
ta stvrzenka na pravdu a lásku na obrázku.

Démon si pšouknul za zavřeným oknem
a my si pro jistotu zacpeme nos.
Hej, hola, příteli, raděj si loknem,
než sousedi zjistí, že chodíš bos.

Jednooký králi, zamávej nám
žezlem z hadích ocásků.
Ve stoupě se válí k zármutku dam
ta stvrzenka na pravdu a lásku na obrázku.

Svítání ::: nahoru :::

Kaleidoskop hvězd svítání ukrývá
a jedna z cest bude snad střízlivá.
Nechme se vést, i když trochu od piva
máme třes. Řeka nám zazpívá.

Luční vzduch voní, vlaky už houkají,
rodinka koní řehtá se ve stáji.
Lovci už jdou, rohy troubí
končící tmou ve městě v podloubí.

Hlava bolí, když ráno noc vyvrací z pantů,
kdy člověk myslí, že by ještě někam zašel rád,
kdy se v polích z hospody vrací banda muzikantů
a za kopcem den se otvírá.

Vedem se tmou, která už uchází,
doteky řvou jak blázni nad hrází.
Pod hrází den, slunce je ve hlíně,
končící sen láme se v hladině.

Až lovci dotroubí, nastane ranní klid.
Na rohu v podloubí bude čas se rozejít.
Noc běží pryč, hvězdy už zapadly,
barevný míč přeletěl zábradlí.

Hlava bolí, když ráno noc vyvrací z pantů,
kdy člověk myslí, že by ještě někam zašel rád,
kdy se v polích z hospody vrací banda muzikantů
a za kopcem den se otvírá.

Vzpomínka na Andersena ::: nahoru :::

Za nocí, kdy vznáší se měsíc v páře
a listy z kalendáře ubývají,
vrací se Gerda a Káj,
pár sobů opouští stáj kdesi v ráji,
dospělá mořská paní v zálivu za Kodaní
brodí se pěnou,
pastevci větrných stád
budou zas na dudy hrát, když vlny se ženou.

Vždyť vysoké zdi kamenné
skrývají tajemné zahrady,
pod sněhem kopce zas poklady
objevené, když Adam s Evou přichází.

Když zajiskří vzduch tam ve větvích,
zazvoní havraní smích ruinami hradů.
Podzemní řekou brodí se čas,
potká se s ním každý z nás ve vodopádu.
Sevření v šablonách hvězd kráčíme po jedné z cest,
kterou nám značí.
Na cestu svítí nám třpytivý sníh,
závěje na pahorcích a stopy ptačí.

Vždyť vysoké zdi kamenné
skrývají tajemné zahrady,
pod sněhem kopce zas poklady
objevené, když Adam s Evou přichází.

Zrcadlo mistra Matyáše ::: nahoru :::

(věnováno Matyáši Bernardu Braunovi a zámku Kuks)

Chceš-li zjistit, co je kolem nás,
vyjeď někdy za Dvůr Králové.
Zrcadlo, jež dávno pokryl čas,
na chvíli teď měním za nové.
Tamhle víno teče a ten chlápek ho pije,
džbánkem o stůl mlátí a sebou o zem bije.
A tenhle cpe se, až od huby se práší.
No, to je síla! Že, mistře Matyáši?

Ale jsou jenom z kamene, tak co nám po nich je?
Přeci kámen je jen kámen, tak na ně kašleme.

Paví ocas vrhá odlesky,
zvednutej nos ryje do mraků.
Pýcha, to je fluidum nebeský.
Přehlížím vás, bando žebráků.
Uši nastražený, huba za roh zahnutá.
Já nepomlouvám, to jen pravda nahá, zutá.
Penízky cinkají jak sladká hudba z ráje.
Že nemáš na chléb? Holt, to víš, doba zlá je.

Ale jsou jenom z kamene, tak co nám po nich je?
Přeci kámen je jen kámen, tak na ně kašleme.

Pohleď tamhle, dokud stojí čas,
i tam je dost věcí k vidění.
Mají ovšem zcela jiný ráz,
však struktura se příliš nemění.
Srdce na dlani, křehké jak sedmikráska,
oči plné něhy a jedno slovo: láska.
Ten zas pár peněz má, puťa, puťa, je hází.
Na co čekáte, berte si, lidé drazí.

Ale i ti jsou jen z kamene, tak co nám po nich je?
Přeci kámen je jen kámen, tak na ně taky kašleme.
Sotva člověk se rozhlédne, hned pro něj vyplyne,
že ať děláme, co děláme, jsme jak ti z kamene.

Koloběh ::: nahoru :::

Po ránu z postele nepřízní osudu
vykroče vesele vrazil jsem do sudu.
Vrazil jsem do sudu v hospodě na rohu
s vůlí, že obludu do chvíle přemohu.

Do chvíle přemohu, jenomže teprve
k večeru na rohu vniknul mi do krve.
Vniknul mi do krve, ze sudu do sudu.
A já jak poprvé myslel, že nebudu.

Myslel, že nebudu, nebudu vesele,
nepřízní osudu potkal jsem přítele.
Potkal jsem přítele, zpíval si o sudu,
potom jsme vesele spílali osudu.

Spílali osudu, neboť jsme společně
vrazili do sudu úplně bezděčně.
Úplně bezděčně skončil jsem v posteli
dá se říct konečně až další pondělí.

Až další pondělí proklel jsem neděle,
šťastný a veselý po ránu z postele.
Po ránu z postele nepřízní osudu
vykroče vesele vrazil jsem do sudu...

Morana

Ráno ::: Konec léta ::: Stíny v očích ::: Noční město ::: Ukousni si z červánků ::: Morana ::: Keep smiling ::: Noc v opuštěném domě ::: Pára ::: Menuet ::: Vánoční ::: 1. 6. 1434 :::

::: na začátek :::

Ráno ::: nahoru :::

Někdy s ránem hvězdy chladnou,
princezno, tak vydrž chvíli.
Nepropásnem, až nám spadnou
jako soumrak za košili.

Zastudí nás trochu v zádech,
jak když loutna začne hrát,
provedou nás po všech hradech,
nebo budou tancovat.

Nechoď ještě do těch studenejch stěn,
než zazebe nás mlžný rej.
Dole v městě hraje muzika jen,
jen pro tebe, tak se podívej.

Na cimbuří i tvůj tatík tančí s růží za uchem.
Měsíc asi zavrtal se radši někam do duchen.
Smolnice píská, to kapky končí cestu.
Přemýšlím, kdo tě asi získá za svou nevěstu.

Stojíme v kalužích, maškary tancují.
Vstávají z popela, vandrují po horách,
ať hraje zvesela muzika v putykách.
Hvězdy se pod kůží potichu zachrují.
Jsou ještě nahoře, a přesto lechtají.
A my se ve dvoře smějeme potají.

Tohle kdyby viděl táta, tak je veselo.
Tvá koruna je totiž zlatá a já jím jen kyselo.
Blíží se ráno, já vím, ty poběžíš.
A když bude chuť, má hradní dámo, tak večer pod věží.

Bude ráno, hvězdy chladnou,
vlečka mizí za branou.
Před tou bránou možná spadnou,
snad i ryzí zůstanou.

Bude ráno, trošku zvadlý.
S hlavou v knize budím se.
Nedospáno. Hvězdy spadly,
leží cize na římse.

Konec léta ::: nahoru :::

Konec léta, zpěv kamenů, dým nad vesnicí,
vlnka kloktá v slepém ramenu, křišťál ve vinici.
Listy stromů se chystají ke skokům neznámo kam.
Tváře lomů si skrývají lesem svůj letošní šrám.
Léto stárne, bude žloutnout, vítr pospíchá ze strnišťat.
Klukům stihne do ohně fouknout a pak začne na návsi hrát.
Souznění duší a myšlenek na schůdkách před hospodou.
Řekne někdo těm strejcům s fajfkou, že tma číhá za stodolou?

Raší mech na domech a noc je plná světel,
dračí dech po zádech a pohled míří do zenitu,
matný stín na schodech na dveře tiše klepe,
naftalín na křídlech a lupínky rzi ze závitů.
Jak sítěmi rybářů na březích jezer
zlehka tma proplouvá světelnou mozaikou
na konci léta.

Konec léta, čas večerní, z tlampačů omšelý hlas
ještě doufá, že poslední duha snad pozdraví nás.
Bílé cesty, písek a kamení, mlhy nad krajinou,
kupky sena a lehké zmatení plíživou kocovinou.
Smutnou rosou brečí tráva, co čeká na poslední soud.
Padne kosou zašlá sláva, jen vzpomínka zbavená pout.
Zesláblý paprsek slunce se schoval pod zahradní stůl.
Hledá tam v narezlé trávě svou ztracenou maršálskou hůl.

Raší mech na domech a noc je plná světel,
dračí dech po zádech a pohled míří do zenitu,
matný stín na schodech na dveře tiše klepe,
naftalín na křídlech a lupínky rzi ze závitů.
Jak sítěmi rybářů na březích jezer
zlehka tma proplouvá světelnou mozaikou
na konci léta.

Stíny v očích ::: nahoru :::

Když povstanou stíny lesa
a spojí se se stíny z polí,
porodí noc, jež se nás bojí
a líčí se mourem.
A dřív než kapičky půlnoci
začnou zkrápět večerní zem,
stane se dámou s ochranným štítem.
My potom potichu splyneme s hladinou,
která nás dělí
od jiných světů až do svítání.

Kdy prostor se v záchvěvu zakřiví
pod tíhou dlaní.
Šerosvit rána se do světla vpíjí.
Prach za komínem potichu šeptá.
To už čas nám sténá pod botou,
jak se dnem svíjí.
Jsme jak ten stín lesa,
jako stín prostoru,
jak stíny času.

Které se odráží v odlescích světla
v kalužích u cest.
A dřív než kapičky půlnoci začnou zkrápět večerní zem,
skryjem se před tmou.Vždyť se nás bojí.
Ona stane se dámou,
a my stínem dne.
Křik nočních ptáků potom se střetne s naším světlem.
Dáma stala se ránem,
večer jí řekl: Už končíš.
Nebe se láme.
Nám zůstaly stíny v očích.

Noční město ::: nahoru :::

Večer je šedivý, mokrý a sychravý,
politý perletí mazlavé mlhy.
Slunce už reziví a padá do trávy,
olej se prozradí barvami duhy.
Na rohu v hospodě pivo a cibule,
pak měsíc na vodě dotknul se břehu.
Hřbitůvek rozzářil své malé fagule,
řve tatra s nápisem: Klub přátel žehu.

Stíny se tetelí na trutnovské kašně,
taneční nálada padá na dlážky.
Fanfáry z ochozů znějí trochu zvláštně,
když ji tu pozšlapují tvrdé podrážky.
Kamenný Krakonoš kouká, jak jen může,
civí a zírá na stará kolena.
Kape mu smutnění ze zkamenělé kůže.
Ta jeho hrdost už jen k stárnutí je určená.

Ovzduším proplouvá pach zbytků z večeře.
Cinkání půllitrů - sčítaní času.
Hospody plný jsou po okraj, po dveře.
S půlnocí přichází končení kvasu.
Na rohu v hospodě cvaknul klíč ve dveřích,
pak měsíc na vodě rozvinul plachty.
Lehká je nálada, lehká jak pápěří,
a místo očí máš dvě temné šachty.

Stíny se tetelí...
Stíny se tetelí - ostrůvky tmy
ve světle pouličních lamp.
Na řeku sedla mlha, měsíc od břehu odráží,
kdesi kohout kokrhá, už dávno procitlo nádraží,
už dávno - je ráno.

Ukousni si z červánků ::: nahoru :::

Ukousni si z červánků, než za obzorem zmizí,
zamotáš se v dešti jeřabin.
Z prosvícených beránků naviň mlžnou přízi,
než zahubí je z nebe spadlý stín.

Ukousni si z červánků, zda chutnají létem,
nebo zda jsou hořké po deštích.
Rozluštíš tu hádanku, co na hladině kvete,
když smícháš tmu a světlo v kalužích.

Vystoupily stíny z rozeklaných kopců.
Jizvy jarní hlíny zavřely se do snů.
Propast vyhloubila meluzína v polích.
První zlatá žíla pokryla se solí.
Tak ukousni si z červánků.

Ukousni si z červánků. S karmínovým králem
proletíš se světem hořícím.
Zem probuzená ze spánku v městě nevyspalém
požene tě kluzkou ulicí.

Ukousni si z červánků, ať porozumíš ptákům,
už se rudým nebem vracejí.
Štěbetání ve vánku střídá teď křik z mraků,
hoří zvadlé smrtky v alejích.

Vystoupily stíny z rozeklaných kopců.
Jizvy jarní hlíny zavřely se do snů.
Propast vyhloubila meluzína v polích.
První zlatá žíla pokryla se solí.
Tak ukousni si z červánků.

Morana ::: nahoru :::

V mozku zaseklý střep
posledních květinových dní,
prolézám zazděný sklep
vzpomínek, kde fujary zní.
Kde ještě střetá se síla
posledních nezamrzlých bystřin,
kde ještě zpívá slaměný den.

Zdaleka tiše zaznívá
šepot postav s loučí na horách.
Hladina tmy je vířivá
příbojem větru v korunách,
tak jako moře se svíjí,
když baletí v rytmu měsíce.
Zvony noc bijí půlnočním kladivem.

Skrz kůži prosvítá třpyt,
paprsek vadnoucí myšlenky,
zda ještě za humna jít,
či schovat svou mysl do sklenky
a pak se najít, jak hledám
svůj obraz za okenním sklem
ve chvíli, kdy k nám přichází Morana.

Keep smiling ::: nahoru :::

Rok už se uklání v pokoře před věkem,
konec pomalu odzvání, hraje si s člověkem
a voní.
Barevná nálada sychravě zaškytá.
Tvůj úsměv uvadá, v slzách se zazmítá
jako pár koní svázaných spřežením.

Rolničky na krku chystá se k úprku,
Se mnou se honí. Rolničky cinkají a zvoní,
rolničky na krku.

Mrholení cinká jak zvonky z křišťálu.
Tři tečky a zmínka jak výkřik do tmy sálu:
keep smiling.

Vlak houká v zatáčkách, záda ti ukázal.
Za vším se zvedá prach, který nám asi vzal
část slávy.
Potichu mrholí nad drátem ostnatým.
Už to tak nebolí. Chodbou se procházím.
Půlnoční zprávy i tu tmu unaví.

Trochu jsme zestárli, rozum se bránit naučil.
Brány se rozvalí a život začne druhý díl,
keep smiling.

Vlak už se vymotal z těch zatáček spletitých,
zdálky se usmívá na perón, co rázem ztich
a mrazí.
život zas šlape dál, puchejře na patách.
Něco dal, něco vzal, zbytečný čas deštěm splách,
pár kýblů sazí kolem nás rozhází,
keep smiling.

Noc v opuštěném domě ::: nahoru :::

Do ucha sluchátkem cvaká mi centrála,
soumrakem vyzvání vzdálená píšťala.
Okno mi zrosila podzimní nálada
mrazivým rozhledem, co na sklo dopadá.

Ve stráních, v zahradách, kam jsme dřív chodili
se známým od vedle, když hvězdy svítily,
mlha jak pozdní strach drží se při zemi,
přikrývá záhony s uschlými růžemi.

Ze skály, z oppida padají kameny,
člověk je uhlídá, jen když jsou na zemi.
S úplňkem přichází loupání omítky.
Křupe mi pod botou jak střepy z besídky,

která už zpuchřelá stojí tam pode mnou,
ve dvoře na listí je jedinou pevninou.
Oceán začíná až za zdí z kamenů,
za cestou z oblázků, za spletí kořenů.

Pevniny vystoupí ve tvarech ještěra.
Znám mapy na stěnách zářící za šera.
Oceán opadá, když padá omítka,
když mlha za cestou zmizí jak výčitka.

Sluchátko pokládám. Ježatá vidlice
přijme ho do ticha cinknutím zvonice.
Ze skály, z oppida padají kameny,
člověk je uhlídá zarostlé růžemi.

Pára ::: nahoru :::

Prošli jsme spolu hořkým ránem,
na víčkách stíny plachetnic.
Mlha je rázem celofánem,
či zrcadlem, kde neznáš rub a líc.

V zástupech lidí, kteří nejsou,
nalézáš střípky prošlých chvil.
Těžké je zjistit, co nám nesou,
ve stínu, který po nás zbyl.

Ty asi přikryješ se řekou,
já bleděmodrým plamenem.
Pak přímky se protnou věčnou štrekou,
tak jako asi kdysi vznikla zem.

Schovaný pod ohněm plaše čekám,
kdy se z vln zase vynoříš,
prastarý symbol zkopneš někam,
kde srdcem z páry bude mříž.

Menuet ::: nahoru :::

Pukalo srdíčko, hořela tráva,
ve spadlém závoji zahynul strach.
Spraví se písničkou bolavá hlava,
rána se zahojí, však z trávy zbyl prach.

Počítáš vrásky, cos neměla večer,
a po tvářích teče ti v slzách prošlej sen.
S pachutí lásky ta chuť po ovoci,
cos trhala v noci, tě žene z ráje ven.

Hořelo srdíčko, pukala skála,
ze tmy se vynořil strach s bílou holí.
Ta noc chřestí rolničkou, jíž ses tak bála.
Když srdce dohoří, skála se drolí.

Nesměj se tomu , ty dospělý dítě,
když pláčeš skrytě a nemáš mi co říct.
Vrátíš se domů a zpocený ráno
s bolavou ránou si můžeš v klidu svlíct.

Po tobě zbyde mi zpuchřelá skála,
s ní tráva spálená, mez vyschlá jak troud,
v popelu na zemi jablíčka zralá.
Chápu, co znamená zapomenout.

Vánoční ::: nahoru :::

Andílků pár v očích skrývá
své dětinské zděšení z nás.
Ze štítů hor zní chrámový chór
a řvou blázni ztřeštění tmou.
Neusínej, máš svatou noc před sebou,
neusínej.

Svítání je daleko, to dobře víš.
Klekání už nade dnem načrtlo kříž.
Tak teď přeci nemůžeš spát.

Stovky svící a varhaníci
a portály zdobené tmou.
Chvějem sebou, když vločky zebou
a kometa mrkla na nás.
Lechtivě sní ta betlémská noc v údolí,
po zádech mráz.

Svítání...
a zpěváci z kůru šli spát.

Andílků pár se jen usmívá,
už zmizel strach po člověku.
A bláznů hlas pod gejzírem zhas,
pod gejzírem z hvězd a věků.

Svítání...
a přesto už můžem jít spát.

1.6.1434 ::: nahoru :::

Už dva dny jsem na cestě a taky dvě noci
a není to jízda vůbec spanilá.
Zpocený lipanský genius loci
postává před lávkou jako Sibyla.
Předvčírem jsme to projeli na celé čáře,
ale já sám, věř, lásko, zvítězil.
I když jsme se rvali za svoji víru,
že se k tobě vrátím, jsem nevěřil.

Zem se budí ránem a voní marcipánem
a já jsem druhé ráno k tobě blíž.

Dnes, prvního června čtrnáctsettřicetčtyři
v deníku nechávám prázdný list.
Rozervané šaty barvami hýří,
vždyť z mojí košile dá se číst
jak to bylo předevčírem, včera i dneska.
Až se k tobě doplazím, budu vyprávět.
Jestlipak jsi pořád tak věrná a hezká?
Vždyť já jsem tě neviděl skoro sedm let.

Zem se budí ránem a voní marcipánem
a já jsem druhé ráno k tobě blíž.

Červená na šatech porážku znamená
a vedle ta hnědá, že jsem lízal zem.
Víš, země, ta je tak jako já zničená.
Já se plazím k tobě, ty jdeš zase sem.
Jen jestli mě poznáš a budeš mě chtít, má malá,
až uvidíš ten můj deník a taky lidský vrak.
Víra je z kamene, ta v blátě pole zůstala.
Jenže s ní tam leží naše plány a můj zrak.

Zem se budí ránem a voní marcipánem
a já jsem druhé ráno k tobě blíž.